Cesta nocí

3. července 2009 v 1:09 | Havran pírko:) |  Má neustálá filozofie:)
Opět mě vábí, volá do své nepopsatelné černé náruče. Ta čarokrásná ženština, paní noc, se ozývá těmi nejsvádivějšími tóny, jež podtrhává svým tmavě modrým pláštěm s hvězdnou oponou s příslibem, že co spatří, neprozradí. Svazuje mě svými vlasy, připoutává k travnatému koberci, očím rozprostírá velké nekonečno, v němž mohu najít odpověď. Má vůni a chuť připomínající sušené kvítí, posečenou trávu, voňavé seno, vystihuje volnost ptáků. Bere a schovává starosti všedních dní, zahazuje je za má záda. Najednou nejsou k nalezení. Ó chmurná, chladná luno, jak je najít, proč je bere? Nesmím si jich odvyknout. Je tak jiná, avšak její působivost stejná. Ona působivost přinesla vzpomínky. Vzpomínky sladké i hořké. Zvláštní, jak hořkost sládne. Události, tehdy těžce neřešitelné pominuly a misí se s tím málem dobrých. Do nynějška neznám odpověď, stejně jako jsem onehdy nepředpokládala relativně snadné řešení. Neznám maximální mez, přes níž nelze přejít, dosud šla posunout. Tehdy problémy se proměnili ve vzpomínky až překvapivě usmívající. Nejsou usmívající z příčiny vyústění řešení snadného problému. Přenesly jen zpět z kolébky iluze, zdařilo se najít kompromis, čerpat z patriotismu a jít s otevřenými ránami dál. Vystřídali je zdá se složitější či se prohlubující a umocňující v této době. Vynořuje se paradox - kdo mohl tenkrát předpokládat, jak rádi se za nimi otočíme.
A co Ti, jež onu mez neposunuli? Co se stalo s nimi? Zastavili se u ní, spočívají na její hranici, nemohou dál, nenašli sílu. Mají jen představu pár kroků vpřed (či snad vzad?). Kdo nabídne bedra, na kterých odnese takové za hranici? Ticho. Nikdo se nehlasí. Kdo teď pomože, kdo podpoří? Proč se nezastáví, proč jdou dál, proč se neohlednou? Zbývá jen kapitulace nebo zmobilizování sil. Polemizaci, co dá větší námahu či je hrdinštější nechám na později, nepřísluši mi, né teď.
Co vidím ve vzpomínkách této noci dál? Spousty cest z níchž si lze vybrat. Každá má své úskalí, i ty na první pohled nenáročné skrývají jámu zasypanou listím. Mám možnost volby jako každý a volím si svou specifickou či putuji mezi bludištěm několika z nich. Počasí se mění, mě i ostatní poutníky doprovází příjemný vánek, lijáky, ale také mrazy, nensesitelná horká. Překonáváme údolí, propasti, hory, řeky, které je nutné přeplout. Přichází pád. Vstávám, pokračuji. A co při tom dalším? Najdenou je tu zaváhání, hlas říkající "Kašli na to, odpočiň si". Ne, není to řešení, vstávám, pokračuji, hledám cíl, ačkoli při cestě k němu hledám východ. Z jakého důvodu nikdo neřekl, jak těžké je něco vzát, přiznat vlastní chybu a naučit se s ní žít, jít s ní dál? Proč nás nikdo nenaučil žít se svými chybami? Smíření - jedna z voleb. Mnoho z nás přišlo na tento svět s křikem a kopanci a mnoho také tak odešlo. Smekám kloboukem před těmi, jež odešli smířeni.
Stále zůstává otázkou, kde brát sílu? Ze vzpomínek dobrých, z úsměvu těch, kteří nás doprovázeli kus cesty, jejich objetí, tepla jejich ruky, vědomí jejich přítomnosti. Z myšlenek, čisté naděje, nezištné pomoci, hřejícího úsměvu... Z vlastní víry, přesvědčení, vykonaných skutků. A ze vzteku, té prohnilé veličiny tížící i pohánějící naše kroky.
Najednou nejsou pády tak bolestivé, přestože se rány nehojí, jizvy zůstávájí. Dívám se na ně s trpkým úsměvem, ačkoli neznám ještě ještě jejich pravý význám. Nicméně je jich třeba, posouvají dál tak, jako fréza koná otáčivý pohyb a posouvá obrobek rovnoměrně tak, aby jednotlivé zuby nástroje přicházeli do záběru a odřezávaly třísku. Lidské poznatky nebudou nikdy neomylné, ale v průběhu času se budou zkonalovat. Nic není takové, jaké se zdá. Tato noc, obdobná těm ostatním přináší ono uklidnění, smíření. Přináší víru, že ráno až slunce procitne budeme mít naději začít znovu, postavíme se svým strachům, uděláme něco jinak. Uklidňuje, nalhává "je ještě čas". Přináší iluzi - není iluze štěstí? Přináší trpký úsměv. Ó ty vánku chladný, koukej, trpký úsměv...
 

Smysl života? Znám a plně jej prožívám:)

25. prosince 2008 v 3:17 | Havran pírko:) |  Má neustálá filozofie:)

Měla jsem za to, že znám návod na život. Byl zcela jednoduchý - prožívat přítomnost, minulost mi měla být hnacím motorem a budouctnost jedna velká výzva. Ano, pravda, bohužel neúplná. Bloudila jsem nejspíš hustým lesem a čekala na úsvit. Až přítmí lehce odcházelo, rozeznávala jsem stíny okolního prostranství, čímž jsem pomalu nacházela správnou odpověď. Z jakého důvodu mi byla odpověď skrytá? Nic jsem ještě zcela neokusila. Vždyť i sám jeden citát praví "Nikdy nepoznáš, co si teď neprožiješ!". Z části jsem tedy lhala sama sobě. Abychom došli správně odpovědi, musíme si položit otázku "Co je vlastně život?". Náhlý shled událostí, jež nelze ovlivnit. Zkrátka se udály, ale já je přesto mohu pozměnit svými rozhodnutími. Je lhostejné zda jsou ta rozhodnutí správná či špatná, důležité je si je prožít. Nyní Vám mohu říci, že já sama je ovládám a neměnila bych, zcela nic bych nezměnila. Proč? Měli svůj důvod, předali mi zkušenost, štěstí, mnohdy i později zklamání. Přesto nelituji a tak je to dobře. Princip spočívá v tom, že se nerozmyšlíme nad tím, co vykonat, jen to vykonáme.
Před tímto poznáním jsem si říkala, že já nemám právo vytvořit žádný návod na život. Vždyť tolik lidí jím přede mnou prošlo a nikdo jej nebyl schopný napsat. Jaké právo mám tedy se svými zkušenostmi zodpovědně tohle učinit a nevyslat někoho na nesprávnou cestu a tak mu ublížit? Podle tohoto nekonkrétního návodu se může řídit každý, jen musí počkat na čas, v němž pochopí plně význam mých slov.

Hrst myšlenek prosincového večera

15. prosince 2008 v 21:57 | Havran pírko:)
Jakou sílu mají naše slova, činy, myšlenky? Jak moc nás mohou ovlivnit naše rozhodnutí? Posunou nás vždy blíž ku naší volbě, ačkoli neznáme její pravé znění. Jak tedy mohu svérozhodnutí ovlivnit, aby byli mé volby podmíněné? Nijak, naše rozhodnutí jsou čistě subjektivní, závislé na našich zkušenostech, podmíněné tím, co milujeme, co nás zraňuje, co nás povznáší a co nenávidíme. Říká se, že je to zlé. Člověk s ryzími hodnotami prý nedokáže nenávidět. Omyl! Prachsprostý omyl, pravý člověk z masa a kostí dokáže nenávidět stejnou mírou, jakou dokáže milovat...a pravý člověk to dokáže s uvědoměním přiznat. A tak i já přiznávám, miluji i nenávidím, odpouštím i uchovávám si zášť. A svá rozhodnutí budou stále subjektivně konat ačkoli nechci. Je jen na mě, na nás, zda jich budeme litovat. Mnohdy jen stačí naučit se s nimi žít. Proč jen nikdo nikdy neřekl, jak je to těžké? Nejspíš proto, že život je těžký, avšak vždy tak, jak jen my sami dokážeme unést. Ani o jedinou kapku rosy. Kapka rosy...obšas i ona dokáže metaforicky zničit vše, co se dá, napáchat holé fiasko. I my jsme jedna taková kapka rosy. Znamená to tedy, že dokážeme jinou kapku rosy smést, zcela zničit, rozdvojit či zdeformovat. Každá taková kapka má svou moc. Bohužel zapomínáme na to, že i málá moc je silná, neboť ať chceme či ne, každý člověk nám na chvíli uvízme v mysli a určitým způsobem nás ovlivní... Jsem ráda, že i já jako kapka rosy, mohu něco ovlivnit, všichni můžeme. A jen na každém záleží, jak toho využije.

Vidím velký houslový orchestr, hlas každé housle se splétá s druhou, dohromady tvoří neskutečně silný celek. Jeden s druhým spletený se zase rozdvojí, jde si svou cestou a najednou, zcela nečekaně se prolnou v jeden mohutný sloup. Já jsem jeden hlas, jedna housle, ty jsi druhý či naopak. Můj mistr je také housle, každý je jen housle. Jen pouhý hlas, zvuk, co jednou zazní a víckrát se již ozvat nemusí. Očarovává mě tato skutečnout, zcela mě pohlcuje do svých svádivých tónů plných vášně, něžnosti, rozkoše. Můj střípek se díky ní tetelí a zase utichá. Chci být mocný a kouzelný hlas mé housle, čarovně netypický. A až jím budu, poznám, zda jsem na správném místě ve správný čas. To je můj ortel, to je má předpověď...
 


Lidé a zvířata

10. května 2008 v 20:31 | Havran pírko:) |  Pochodeň

Pes - úžasný tvor. Jen s ním dokážete uzavřít opravdové přátelství. Dokáže za Vás dát i život, zatímco vy jej krmíte, staráte se o něj, máte k němu alespoň minimum lásky, ale také obrovskou odpovědnost. Mnohokráte vidívám opuštěné psy, plné útulky a v nich pejsky čekající na nový domov,na někoho, kdo je bude mít rád a bude se o ně starat. Bohužel jsou i tací majitelé, kteří svého přítele - pejska jednoduše vysadí z auta a ujedou. Byla jsem toho svědkem nesčetněkrát. Spatřila jsem, jak to silné a zároveň křehké stvoření je zmatené, neví kam má jít, kde je jeho domov, kam se poděl jeho pán. Několik dní hladoví, bezcílně se toulá. A já se ptám proč? Proč jsme pány tvorstva? Jistě, jsme chytřejší, obratnější a to je něco víc? Ne! Probouzí se ve mně hořkost, snažím se jim najít domov a výsledek? Žádný. Časem mě i uráží, že jsem člověk a spadám k té lidské pakáži. Ano, vím, ne všichni lidé jsou takoví, ale ta ignorace.. Mnozí jsou schopní přecházet kolem kontejneru, v němž brečí malý kojenec, šlapat po paní, jíž se udělalo nevolno a leží na chodníku. Copak je to za lidi? Nemohu najít vhodná slova pro svou zlost, pro ten neodcházející pocit bezmoci. Kde se ta nevšímavost a bezcitnost vzala? Ve stále větší míře se zvyšuje blahobyt lidstva a zase se snižuje postavení zvířat. V čem je zvíře podřadnější, z jakého důvodu nemá právo na plnohodnotný život? Páni nahoře vymýšlejí nové zákony, hádají se o drobnostech. Jistě, je to jejich práce. Ovšem místo, aby spali nebo fackovali své kolegy by se mohli zamyslet i nad zákoníkem o ochraně zvířat. Jedinou změnou u zvířat, které hnuly městským úřadem a veřejností bylo nošení náhubků u bojových plemen psů (Jistě záleží na původu, ale co výchova? Zamyslel se nad tím někdo?). Dobrá i to má své opodstatnění a co trest pro lidi, jež ubližují zvířatům? Proč se tohle neřeší? Ve zprávách vidíme tolik případů týraných zvířat a výsledek? Lítost okolí. Myslíte, že ta pomůže něco změnit? Nikoli. Neměli bychom jen soucítit, ale i něco dělat: Povídat může každý, ale přihlížet také. Není to na stejné úrovni?

Jsem svědkem

29. dubna 2008 v 8:25 | Havran pírko:) |  Má neustálá filozofie:)

Čas plyne v prostoru i čase, události s ním proběhlé se prohlubují, splétají, svazují nám ruce, ačkoli my sami jsme jim to nedovolili, jen se nedostatečně bránili. Je to náš čas, je náš a přece i jiných, jež neznáme a znát ani nechceme. Tíží nás, odplavuje dál po proudu, rozdvojuje, občas vyplaví na mělčinu. Je až čarokrásné, zároveň nebezpečné a neskutečné, co dál, vzal a ve skrytu našel, daroval. Vidím a neustále sledují kolik toho semlel mlýn, v němž ty přívaly času se rozčesávají. Nenacházím pochopení, neznám odpověď, důvod a tak tedy nemohu předpokládat důsledek. Neznám důvod, proč nás pan čas ovládá a sleduji jak se jím nechávají lidé okolo mě smést. Podávám ji ruku. Chytají se, za chvíli se pustí a kapky času, které osvěžovali mou duši hořknou, barví se do temných odstínu. Chvílemi začínají kupy sytých barev ztrácet na intenzitě. Přestože se jím nenechám ovládat putují dál, proti němu i sním, svévolně i s odporem. Tvořím si proud svých barev, měním jeho rychlost, i když proudy velké ten můj tlačí dolů, chvíli vlečou s sebou. Přece je to stále cesta proudu mnou zvolená. Čas plyne dál, proud mnou vytvořený dále plyne, mění mě, tu a tam strhne a jestliže ne, přistihnu se, že jim chci být unášená také… Stejně jako ostatní. Ale po pár chvílích se nenápadně vyplétám. Každá kapka vsáknutá do půdy se nemůže zpět vrátí. Ba, co každá, žádná. Jsem svědkem tříšti celého času, jeho účastníkem, neúčastníkem, odpůrcem a vlastně i milovníkem. A i my všichni, nenávidíme jej a vlastně i milujeme.
O čem, že to hovořím? Co chci říci? Je Vám tohle povědomé? Jistě, že ano! Je to život - můj, Váš, náš. A nejvíce mě na něm udivuje kolik času věnujeme vniveč, ačkoliv sami prohlašujeme velmi četně, jak nestíháme. Mnohdy vidím, jak lidé zatrácejí velmi mládi své životy a čas, jež mohli věnovat novému poznání, seberealizaci, poznávání sebe sama, avšak věnují se alkoholu, drogám či jiným neřestím. Mohli leccos dokázat, jsou milí, nalézám v nich něco, co nemají možnost dát ven, neboť "to" již sami zatratili. To, co jim dává pocit štěstí jsou omamné účinky opiátů. Vzdali boj, ztratili odvahu zkusit hledat štěstí jinde, v tom nelítostném lidském světě... A já už odmítám být svědkem, nechci jen přihlížet tomu, jak se ztrácejí osobnosti, i přes to, že bojovat a mít snahu něco změnit nemá vždy pozitivní odezvu. Vyzívám i Vás! Nevyhýbejte se těmto lidem, neodvracejte se. To, co potřebují nejvíc mít někoho, kdo bude alespoň chvíli s nimi. Neříkám a ani nemohu tvrdit, že přestanou, to musejí chtít oni sami a těžko jen Vy něco zmůžete, ale nepřidávejte se k ostatním. Lidé si myslí, že spodina jsou ti pod vládou démona závislosti, ale opak je pravdou. Spodina je skupina lidí, jež vidí jen sama sebe, jež nedokáží darovat kousek sebe svým přátelům i zcela neznámým lidem, být tu pro druhé a pro lidi odvrácené od společnosti. Ne jednou se sice setkáme se slovy hořkosti, zvláštními reakcemi, bolestnými zážitky, urážlivými slovy, ale tomu se nevyhneme. Nejsme schopni si říkat jen krásná slova. I trpké věty patří k životu, dalšímu životnímu cíli, nové síle uvnitř nás a hlavně - patří k pravému přátelství, k přirozené lidskosti. Nebojme se, buďme svědky, buďme anděli, buďme otevřeni.
Někteří mají pravdu, andělé existují. Jsme to my! My všichni. Mezi námi se skýtají andělé s nádherně bělostnými obrovskými křídli, ale také ti, na jejichž křídlech se najdou šmouhy či jsou zcela černé a prohnilé. Nevyhýbejme se jen tomu zlému. Štěstí nedojdeme se svou spokojeností, ale s blažeností, že jsme něco udělali pro druhé. S tím, že i jiní jsou šťastní a s nimi i my. Je zhola nemožné, aby šťastna byla jen jedna duše.
Tak to vidím já, o tom vypovídám, toho jsem svědkem a to hodlám hlásat. Přidáváte se ke mně?

Strom - kniha života

11. dubna 2008 v 22:23 | Havran pírko:) |  Má neustálá filozofie:)
Strom, statný a mohutný, občas slabý ztrouchnivělý. Právě ten můj, který se vryl svými rysy do mé paměti a svou oddaností do mého srdce stojí bez povšimnutí! Ale přec si ho někdo našel. Je zvláštní s jakou a něhou a trpělivostí sklání ke mně své větve a tiše poslouchá mé radosti a žal bez výčitek a svým šustěním v listech a v pevných základech mi dává novou naději - že i já jednou budu mít tu sílu a vytrvalost jako on!
Dívám se na něj z dálky a právě tady vynikl! Jeho rozvětvená koruna, statný kmen hrdě vztyčen a silné kořeny, které nám ukazují, že právě toto je jeho místo a tady zůstane čekat až jej budeš potřebovat! Jako by ovoce dárné větve nadělovaly radost, kmen představoval život a kořeny počátek, ze kterého lze vyrazit lepší cestou.
Ubíhá den za dnem, kolem stromu projde mnoho lidí… Každý z nich odevzdává stromu něco ze sebe, myšlenku. Strom si ji uchovává, je to vlastně kniha života. A já znám ten obsah, jež jsem do něj vložila právě já. Tato kniha mi ale také tiše šeptá: ,,Vydrž, vždyť i já vydržel proti nárazům větru, vánicím sněhu, přívalům deště, škůdcům! Oč si myslíš, že to máš horší?!? Nebojuješ každý den o svůj život, ale pouze okamžik, na kterém občas ani nezáleží!´´ A já vím, že za tuto radu a každou pomoc, kterou mi poskytne bez výčitek mu budu vděčná i nikdy na něj nezapomenu. Náš život se skládá s tolika kousků, že stále jeden chybí. My však stojíme na místě a rozhlížíme se, ale nevšimneme si, že zrovna na jednom stojíme. Proto dívejme se i na problémy jiných: na ekologické, politické, ve světě, ale i ty naše, které je občas lepší řešit hlavně ve svém nitru neboť jen tak dojdeme tam, kam míříme. Jděme za svým srdcem, ale berme s sebou i rozum a…nezapomínejme na knihu svého života.

Plňme si své touhy. Stojí to za to!

25. března 2008 v 19:50 | Havran pírko:) |  Má neustálá filozofie:)
Vinšuji Vám krásný podvečer (leč chmurný, ale přeci jen příjemný)
Pracovní týden se k zítřku překulí do druhé poloviny a ač je více měně v počátcích, nesmírně se těším na jeho závěr. Nemohu si pomoci, ale vždy když sedím nad hrnkem kávy, nedají mi klidu proudy myšlenek. Co mi mohou přinést? Na to si v tuto chvíli netroufám odpovědět.
Je dobré přemýšlet, avšak ne rozpitvávat všechny své skutky… Pravda, nad některými se usměji, jiných lituji, ale také si uvědomuji, že i když se jich střežím, nevědomky je zopakuji:) Lidé jsou sice brilantní herci (to je naučí život sám), svým pocitům se však i přes snahu neubrání. Proto tedy otázka:,,Má smysl své touhy (nejen skryté) potlačovat a říkat si ´co kdyby´ či jim dát volnost a později litovat?´´
...tak, teď se ve mně probudil bojovník! Plňme si své touhy, později jich třeba i litujme, ještě za delší čas se jim smějme!? K čemu je nám život? Abychom v něm svou podstatu dusili či chybovali, následně se poučili a šli zase dál? Jsem pro druhou možnost. Vždyť co je horší než nejistota? Bojujme za své touhy, bojujme za svůj názor, bojujme o své místo v životě a nestane se, že bychom nezvítězili (vytrváme-li v tuhém boji). DO ÚTOKU!

Kam dál