Duben 2008

Jsem svědkem

29. dubna 2008 v 8:25 | Havran pírko:) |  Má neustálá filozofie:)

Čas plyne v prostoru i čase, události s ním proběhlé se prohlubují, splétají, svazují nám ruce, ačkoli my sami jsme jim to nedovolili, jen se nedostatečně bránili. Je to náš čas, je náš a přece i jiných, jež neznáme a znát ani nechceme. Tíží nás, odplavuje dál po proudu, rozdvojuje, občas vyplaví na mělčinu. Je až čarokrásné, zároveň nebezpečné a neskutečné, co dál, vzal a ve skrytu našel, daroval. Vidím a neustále sledují kolik toho semlel mlýn, v němž ty přívaly času se rozčesávají. Nenacházím pochopení, neznám odpověď, důvod a tak tedy nemohu předpokládat důsledek. Neznám důvod, proč nás pan čas ovládá a sleduji jak se jím nechávají lidé okolo mě smést. Podávám ji ruku. Chytají se, za chvíli se pustí a kapky času, které osvěžovali mou duši hořknou, barví se do temných odstínu. Chvílemi začínají kupy sytých barev ztrácet na intenzitě. Přestože se jím nenechám ovládat putují dál, proti němu i sním, svévolně i s odporem. Tvořím si proud svých barev, měním jeho rychlost, i když proudy velké ten můj tlačí dolů, chvíli vlečou s sebou. Přece je to stále cesta proudu mnou zvolená. Čas plyne dál, proud mnou vytvořený dále plyne, mění mě, tu a tam strhne a jestliže ne, přistihnu se, že jim chci být unášená také… Stejně jako ostatní. Ale po pár chvílích se nenápadně vyplétám. Každá kapka vsáknutá do půdy se nemůže zpět vrátí. Ba, co každá, žádná. Jsem svědkem tříšti celého času, jeho účastníkem, neúčastníkem, odpůrcem a vlastně i milovníkem. A i my všichni, nenávidíme jej a vlastně i milujeme.
O čem, že to hovořím? Co chci říci? Je Vám tohle povědomé? Jistě, že ano! Je to život - můj, Váš, náš. A nejvíce mě na něm udivuje kolik času věnujeme vniveč, ačkoliv sami prohlašujeme velmi četně, jak nestíháme. Mnohdy vidím, jak lidé zatrácejí velmi mládi své životy a čas, jež mohli věnovat novému poznání, seberealizaci, poznávání sebe sama, avšak věnují se alkoholu, drogám či jiným neřestím. Mohli leccos dokázat, jsou milí, nalézám v nich něco, co nemají možnost dát ven, neboť "to" již sami zatratili. To, co jim dává pocit štěstí jsou omamné účinky opiátů. Vzdali boj, ztratili odvahu zkusit hledat štěstí jinde, v tom nelítostném lidském světě... A já už odmítám být svědkem, nechci jen přihlížet tomu, jak se ztrácejí osobnosti, i přes to, že bojovat a mít snahu něco změnit nemá vždy pozitivní odezvu. Vyzívám i Vás! Nevyhýbejte se těmto lidem, neodvracejte se. To, co potřebují nejvíc mít někoho, kdo bude alespoň chvíli s nimi. Neříkám a ani nemohu tvrdit, že přestanou, to musejí chtít oni sami a těžko jen Vy něco zmůžete, ale nepřidávejte se k ostatním. Lidé si myslí, že spodina jsou ti pod vládou démona závislosti, ale opak je pravdou. Spodina je skupina lidí, jež vidí jen sama sebe, jež nedokáží darovat kousek sebe svým přátelům i zcela neznámým lidem, být tu pro druhé a pro lidi odvrácené od společnosti. Ne jednou se sice setkáme se slovy hořkosti, zvláštními reakcemi, bolestnými zážitky, urážlivými slovy, ale tomu se nevyhneme. Nejsme schopni si říkat jen krásná slova. I trpké věty patří k životu, dalšímu životnímu cíli, nové síle uvnitř nás a hlavně - patří k pravému přátelství, k přirozené lidskosti. Nebojme se, buďme svědky, buďme anděli, buďme otevřeni.
Někteří mají pravdu, andělé existují. Jsme to my! My všichni. Mezi námi se skýtají andělé s nádherně bělostnými obrovskými křídli, ale také ti, na jejichž křídlech se najdou šmouhy či jsou zcela černé a prohnilé. Nevyhýbejme se jen tomu zlému. Štěstí nedojdeme se svou spokojeností, ale s blažeností, že jsme něco udělali pro druhé. S tím, že i jiní jsou šťastní a s nimi i my. Je zhola nemožné, aby šťastna byla jen jedna duše.
Tak to vidím já, o tom vypovídám, toho jsem svědkem a to hodlám hlásat. Přidáváte se ke mně?

Strom - kniha života

11. dubna 2008 v 22:23 | Havran pírko:) |  Má neustálá filozofie:)
Strom, statný a mohutný, občas slabý ztrouchnivělý. Právě ten můj, který se vryl svými rysy do mé paměti a svou oddaností do mého srdce stojí bez povšimnutí! Ale přec si ho někdo našel. Je zvláštní s jakou a něhou a trpělivostí sklání ke mně své větve a tiše poslouchá mé radosti a žal bez výčitek a svým šustěním v listech a v pevných základech mi dává novou naději - že i já jednou budu mít tu sílu a vytrvalost jako on!
Dívám se na něj z dálky a právě tady vynikl! Jeho rozvětvená koruna, statný kmen hrdě vztyčen a silné kořeny, které nám ukazují, že právě toto je jeho místo a tady zůstane čekat až jej budeš potřebovat! Jako by ovoce dárné větve nadělovaly radost, kmen představoval život a kořeny počátek, ze kterého lze vyrazit lepší cestou.
Ubíhá den za dnem, kolem stromu projde mnoho lidí… Každý z nich odevzdává stromu něco ze sebe, myšlenku. Strom si ji uchovává, je to vlastně kniha života. A já znám ten obsah, jež jsem do něj vložila právě já. Tato kniha mi ale také tiše šeptá: ,,Vydrž, vždyť i já vydržel proti nárazům větru, vánicím sněhu, přívalům deště, škůdcům! Oč si myslíš, že to máš horší?!? Nebojuješ každý den o svůj život, ale pouze okamžik, na kterém občas ani nezáleží!´´ A já vím, že za tuto radu a každou pomoc, kterou mi poskytne bez výčitek mu budu vděčná i nikdy na něj nezapomenu. Náš život se skládá s tolika kousků, že stále jeden chybí. My však stojíme na místě a rozhlížíme se, ale nevšimneme si, že zrovna na jednom stojíme. Proto dívejme se i na problémy jiných: na ekologické, politické, ve světě, ale i ty naše, které je občas lepší řešit hlavně ve svém nitru neboť jen tak dojdeme tam, kam míříme. Jděme za svým srdcem, ale berme s sebou i rozum a…nezapomínejme na knihu svého života.