Prosinec 2008

Smysl života? Znám a plně jej prožívám:)

25. prosince 2008 v 3:17 | Havran pírko:) |  Má neustálá filozofie:)

Měla jsem za to, že znám návod na život. Byl zcela jednoduchý - prožívat přítomnost, minulost mi měla být hnacím motorem a budouctnost jedna velká výzva. Ano, pravda, bohužel neúplná. Bloudila jsem nejspíš hustým lesem a čekala na úsvit. Až přítmí lehce odcházelo, rozeznávala jsem stíny okolního prostranství, čímž jsem pomalu nacházela správnou odpověď. Z jakého důvodu mi byla odpověď skrytá? Nic jsem ještě zcela neokusila. Vždyť i sám jeden citát praví "Nikdy nepoznáš, co si teď neprožiješ!". Z části jsem tedy lhala sama sobě. Abychom došli správně odpovědi, musíme si položit otázku "Co je vlastně život?". Náhlý shled událostí, jež nelze ovlivnit. Zkrátka se udály, ale já je přesto mohu pozměnit svými rozhodnutími. Je lhostejné zda jsou ta rozhodnutí správná či špatná, důležité je si je prožít. Nyní Vám mohu říci, že já sama je ovládám a neměnila bych, zcela nic bych nezměnila. Proč? Měli svůj důvod, předali mi zkušenost, štěstí, mnohdy i později zklamání. Přesto nelituji a tak je to dobře. Princip spočívá v tom, že se nerozmyšlíme nad tím, co vykonat, jen to vykonáme.
Před tímto poznáním jsem si říkala, že já nemám právo vytvořit žádný návod na život. Vždyť tolik lidí jím přede mnou prošlo a nikdo jej nebyl schopný napsat. Jaké právo mám tedy se svými zkušenostmi zodpovědně tohle učinit a nevyslat někoho na nesprávnou cestu a tak mu ublížit? Podle tohoto nekonkrétního návodu se může řídit každý, jen musí počkat na čas, v němž pochopí plně význam mých slov.

Hrst myšlenek prosincového večera

15. prosince 2008 v 21:57 | Havran pírko:)
Jakou sílu mají naše slova, činy, myšlenky? Jak moc nás mohou ovlivnit naše rozhodnutí? Posunou nás vždy blíž ku naší volbě, ačkoli neznáme její pravé znění. Jak tedy mohu svérozhodnutí ovlivnit, aby byli mé volby podmíněné? Nijak, naše rozhodnutí jsou čistě subjektivní, závislé na našich zkušenostech, podmíněné tím, co milujeme, co nás zraňuje, co nás povznáší a co nenávidíme. Říká se, že je to zlé. Člověk s ryzími hodnotami prý nedokáže nenávidět. Omyl! Prachsprostý omyl, pravý člověk z masa a kostí dokáže nenávidět stejnou mírou, jakou dokáže milovat...a pravý člověk to dokáže s uvědoměním přiznat. A tak i já přiznávám, miluji i nenávidím, odpouštím i uchovávám si zášť. A svá rozhodnutí budou stále subjektivně konat ačkoli nechci. Je jen na mě, na nás, zda jich budeme litovat. Mnohdy jen stačí naučit se s nimi žít. Proč jen nikdo nikdy neřekl, jak je to těžké? Nejspíš proto, že život je těžký, avšak vždy tak, jak jen my sami dokážeme unést. Ani o jedinou kapku rosy. Kapka rosy...obšas i ona dokáže metaforicky zničit vše, co se dá, napáchat holé fiasko. I my jsme jedna taková kapka rosy. Znamená to tedy, že dokážeme jinou kapku rosy smést, zcela zničit, rozdvojit či zdeformovat. Každá taková kapka má svou moc. Bohužel zapomínáme na to, že i málá moc je silná, neboť ať chceme či ne, každý člověk nám na chvíli uvízme v mysli a určitým způsobem nás ovlivní... Jsem ráda, že i já jako kapka rosy, mohu něco ovlivnit, všichni můžeme. A jen na každém záleží, jak toho využije.

Vidím velký houslový orchestr, hlas každé housle se splétá s druhou, dohromady tvoří neskutečně silný celek. Jeden s druhým spletený se zase rozdvojí, jde si svou cestou a najednou, zcela nečekaně se prolnou v jeden mohutný sloup. Já jsem jeden hlas, jedna housle, ty jsi druhý či naopak. Můj mistr je také housle, každý je jen housle. Jen pouhý hlas, zvuk, co jednou zazní a víckrát se již ozvat nemusí. Očarovává mě tato skutečnout, zcela mě pohlcuje do svých svádivých tónů plných vášně, něžnosti, rozkoše. Můj střípek se díky ní tetelí a zase utichá. Chci být mocný a kouzelný hlas mé housle, čarovně netypický. A až jím budu, poznám, zda jsem na správném místě ve správný čas. To je můj ortel, to je má předpověď...