Červenec 2009

Cesta nocí

3. července 2009 v 1:09 | Havran pírko:) |  Má neustálá filozofie:)
Opět mě vábí, volá do své nepopsatelné černé náruče. Ta čarokrásná ženština, paní noc, se ozývá těmi nejsvádivějšími tóny, jež podtrhává svým tmavě modrým pláštěm s hvězdnou oponou s příslibem, že co spatří, neprozradí. Svazuje mě svými vlasy, připoutává k travnatému koberci, očím rozprostírá velké nekonečno, v němž mohu najít odpověď. Má vůni a chuť připomínající sušené kvítí, posečenou trávu, voňavé seno, vystihuje volnost ptáků. Bere a schovává starosti všedních dní, zahazuje je za má záda. Najednou nejsou k nalezení. Ó chmurná, chladná luno, jak je najít, proč je bere? Nesmím si jich odvyknout. Je tak jiná, avšak její působivost stejná. Ona působivost přinesla vzpomínky. Vzpomínky sladké i hořké. Zvláštní, jak hořkost sládne. Události, tehdy těžce neřešitelné pominuly a misí se s tím málem dobrých. Do nynějška neznám odpověď, stejně jako jsem onehdy nepředpokládala relativně snadné řešení. Neznám maximální mez, přes níž nelze přejít, dosud šla posunout. Tehdy problémy se proměnili ve vzpomínky až překvapivě usmívající. Nejsou usmívající z příčiny vyústění řešení snadného problému. Přenesly jen zpět z kolébky iluze, zdařilo se najít kompromis, čerpat z patriotismu a jít s otevřenými ránami dál. Vystřídali je zdá se složitější či se prohlubující a umocňující v této době. Vynořuje se paradox - kdo mohl tenkrát předpokládat, jak rádi se za nimi otočíme.
A co Ti, jež onu mez neposunuli? Co se stalo s nimi? Zastavili se u ní, spočívají na její hranici, nemohou dál, nenašli sílu. Mají jen představu pár kroků vpřed (či snad vzad?). Kdo nabídne bedra, na kterých odnese takové za hranici? Ticho. Nikdo se nehlasí. Kdo teď pomože, kdo podpoří? Proč se nezastáví, proč jdou dál, proč se neohlednou? Zbývá jen kapitulace nebo zmobilizování sil. Polemizaci, co dá větší námahu či je hrdinštější nechám na později, nepřísluši mi, né teď.
Co vidím ve vzpomínkách této noci dál? Spousty cest z níchž si lze vybrat. Každá má své úskalí, i ty na první pohled nenáročné skrývají jámu zasypanou listím. Mám možnost volby jako každý a volím si svou specifickou či putuji mezi bludištěm několika z nich. Počasí se mění, mě i ostatní poutníky doprovází příjemný vánek, lijáky, ale také mrazy, nensesitelná horká. Překonáváme údolí, propasti, hory, řeky, které je nutné přeplout. Přichází pád. Vstávám, pokračuji. A co při tom dalším? Najdenou je tu zaváhání, hlas říkající "Kašli na to, odpočiň si". Ne, není to řešení, vstávám, pokračuji, hledám cíl, ačkoli při cestě k němu hledám východ. Z jakého důvodu nikdo neřekl, jak těžké je něco vzát, přiznat vlastní chybu a naučit se s ní žít, jít s ní dál? Proč nás nikdo nenaučil žít se svými chybami? Smíření - jedna z voleb. Mnoho z nás přišlo na tento svět s křikem a kopanci a mnoho také tak odešlo. Smekám kloboukem před těmi, jež odešli smířeni.
Stále zůstává otázkou, kde brát sílu? Ze vzpomínek dobrých, z úsměvu těch, kteří nás doprovázeli kus cesty, jejich objetí, tepla jejich ruky, vědomí jejich přítomnosti. Z myšlenek, čisté naděje, nezištné pomoci, hřejícího úsměvu... Z vlastní víry, přesvědčení, vykonaných skutků. A ze vzteku, té prohnilé veličiny tížící i pohánějící naše kroky.
Najednou nejsou pády tak bolestivé, přestože se rány nehojí, jizvy zůstávájí. Dívám se na ně s trpkým úsměvem, ačkoli neznám ještě ještě jejich pravý význám. Nicméně je jich třeba, posouvají dál tak, jako fréza koná otáčivý pohyb a posouvá obrobek rovnoměrně tak, aby jednotlivé zuby nástroje přicházeli do záběru a odřezávaly třísku. Lidské poznatky nebudou nikdy neomylné, ale v průběhu času se budou zkonalovat. Nic není takové, jaké se zdá. Tato noc, obdobná těm ostatním přináší ono uklidnění, smíření. Přináší víru, že ráno až slunce procitne budeme mít naději začít znovu, postavíme se svým strachům, uděláme něco jinak. Uklidňuje, nalhává "je ještě čas". Přináší iluzi - není iluze štěstí? Přináší trpký úsměv. Ó ty vánku chladný, koukej, trpký úsměv...